Kočičí království

Dovoluji si představit čtyřnohou slečnu, která se mnou a mým přítelem obývá malý byt na jednom malém sídlišti ve městě Liberci. Je jí Micka, řečená Micuška, Micunka nebo prostě Kočka. Míce je nyní rok a 3 měsíce, je kočičí paní domu a často to vypadá, že tu má vše na povel. Je to černobílá frajerka, dcera Norské lesní kočky a neznámého vojína. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. 

Druhým čtyřnohým obyvatelem je kocour jménem Mikeš, Miki nebo Kocour. V květnu tohoto roku jsem ho přivezla k nám a naší kočce na návštěvu a už tu (plánovaně) zůstal. Je mu právě tři čtvrtě roku a roste jako z vody. Je to černý přízrak, který se umí motat pod nohama a stává se mu, že je přišlápnut. Umí se ale pomstít, jak jsme si už mohli několikrát vyzkoušet - tolikrát vypranou deku a potah na matraci jsem u ostatních ne/kočkomilů neviděla.

Micka s Mikešem - na opěradle z křesla, které se kočky 

rozhodly používat jako škrabadlo, nyní slouží jako pelíšek

Kočky slyší na zavolání Potvory, Tyčinka nebo Čiči. Micka taky na Micu, většinou přijde i bez něčeho dobrého v lidské ruce a nechá se pohladit. Kocour poslouchá jen mého přítele, když ho volá.... kupodivu Kocoure. Na mě z vysoka kašle, pokud nenabízím něco k snědku.

Velmi často se také objevují v situacích, kdy se člověk chystá najíst nebo napít. Mají zvláštní pocit plného práva na ochutnávku, ne-li rovnou snědení poloviny porce.