Několik pravidel 2

Zdravím zase po nějaké době:-)

Před časem (tedy delším časem) jsem psala o několika pravidlech hodných dodržování v malém bytě v Liberci. Nyní tento byt obývá další pár se dvěma čtyřnohy, ale se psy... A my dva (čtyři) se přesunuli trochu jižněji, a tak trochu (více než trochu) na vesnici... Ale pravidla se stěhovala s námi!!!

A dokonce se pomnožila...

Takže....
4. Nebudeš pít červené víno v blízkosti světlého nábytku, oblečení a koček. (Platí i pro všechny kombinace)
5. Nebudeš neopatrně zavírat/otvírat vchodové dveře.
6. Nebudeš kočky provokovat pohledem na tebe venku za oknem.

Pravidlo č. 4 platí za všech stavů ne/střízlivosti. Prostě kočky a červené víno (taktéž svařák) jsou špatná kombinace, natož se světlým prostředím... Kočka instinktivně vycítí, že TEĎ by to šlo, TEĎ budeme skákat jak šílení a zuřivě se snažit pohromu z rozlitého moku zpacifikovat a zminimalizovat trvalá postižení... a podezírám ji, že z toho má v skrytu duše strašnou srandu. Kocour toliko škodolibostí nedisponuje, omezuje se jen na pomstychtivé proch....čůrání peřin (nyní má smůlu, většinou jsou dveře do ložnice přes den zavřené.... chachá, kdo se směje naposled :-) Ale kombinace Mikeše a barvicích tekutin je taky nebezpečná, Micka je sice chytrá, šikovná a zlomyslná, Mikeš je jednodušší, přímočařejší... ale nešikovnější, fyzika není jeho kamarádka.

Pravidlo č. 5 je snad ještě důležitější, Micka by strašně chtěla se propašovat ven, několikrát se jí to i povedlo. Jak jsem už psala, nevylučuji možnost polovenkovních koček,.... ale sotva si tu zvykly, pořád by se mohly vydat na Neuvěřitelnou cestu směrem k Liberci. Navíc metr od baráku je silnice, kde jezdí spousta aut - a zatím moc nevěřím v dostatečný pud sebezáchovy těch dvou chlupatců. A ještě víc nevěřím v zachování jakés takés chladné hlavy při rozhodování, kterým směrem se rozhodnout utéct/vytratit se... bojím se, že ten směr by byl přímo pod jedoucí auto.

Pravidlo č. 6 je z tohoto miniseznamu ale to vůbec nejdůležitější. Když už se je teda zdráhám vypustit ven, tak ať je nedráždím pohledem na sebe venku.... Jak si to vůbec můžu dovolit, je tam pustit nechci, ale sama si tam chodím.... a kolikrát i docela dlouho.... Hlavně Micka mi dává najevo nesouhlas i přes sklo. Při zavřeném okně nahodí jeden ze svých "významných pohledů" a uvítá mě nesouhlasným mňouknutím - ani vítat mě nejde, nestojím jí za zvednutí se. Mikeš mě většinou jen pozoruje a říká si, jaká je to pohoda, když neopruzuju vevnitř a nikam ho nestrkám a netahám.

Mnohem více však Micka dá najevo nesouhlas, když je okno pootevřené na ventilačku (plus je v okně síť proti hmyzu). To už vůbec nedovede pochopit. Co jí to jako brání tam jít za mnou, vítr na ni zafouká, všechny vůně a pachy cítí.... ale nemůže tam. A já si tam v klidu trajdám, jakto?! To se potom kočka snaží drápky přetrhnout protihmyzí síťku a doufá, že ventilačkou se potom prostě nějak procpe. Mikeš se většinou na pár sekund přijde podívat a pak s úlevou odkráčí někam stranou, pouze si kontroluje, že narušitel (tedy já) je pořád z domu pryč.... a co ta kočka blbne, to fakt nepochopí.

No a já občas taky ne. Jak Micku, tak Mikeše, tak často i Vaška :)

Mějte se, Verča

Kočkolit Winston a Reno

Zdravím :-)

http://steliva-a-toalety-pro-kocky.heureka.cz/reno-podestylka-5l/

V první řadě bych se chtěla zeptat na tipy, jak zvládat trojsměnný provoz, protože mám stále více rozhozenější denní (a hlavně spánkový) režim, nejvíce mi ho nabourávají noční služby a poté pouze 24 hodin volno (kdy sotva se trochu prospím, tak bych měla vlastně opět jít spát, jinak pak na denní/ranní nevstanu.... bleeee). Pokud se tu někdo pracující v podobném režimu najde, budu vděčná za rady.

A teď už k základní myšlence tohoto článku - opět steliva. Já už kromě mých dvou oblíbených nebudu prostě zkoušet něco nového, skoro VŽDY si nadávám, co jsem to zas přinesla za sajrajt. V pvních dnech po nastěhování jsme neměli cestu do InterSparu pro Molly (je pouze v Ml.Boleslavi nebo v Liberci), ani do Globusu (pouze Liberec). Takže jsem tuším v drogerii Rossman sáhla zkusmo na dva různé pytle s kočkolitem. A nikdy víc, fakt. Stačilo mi.

Jde konkrétně o Winston a Reno. Nebudu o nich psát samostatně, je to zbytečné. Obě steliva jsou už na první pohled hrubá, těžká, tmavá... Předem je jasné, jak to dopadne. Prostě opět smradlavé šedivé blátíčko na dně bedýnky. 

http://www.kupi.cz/sleva/stelivo-pro-kocky-winston

Hrudky nedrží tvar, člověk čistí toaletu a hrudky se rozpadají při nabírání. Na to aroma, které se přitom z toalety line už druhý  třetí den, aby člověk měl ústenku. Cenově vychází podobně, za pětikilové balení asi 40 Kč (možná méně, přesně si nepamatuji). Zlatá desetikilová Molly za těch cca 80,- :-)

Tak se loučím a přeji příjemnou středu. V.

Přestěhovali jsme se

Přispívám po neskutečně dlouhé době a tímto bych se ráda omluvila. :-)

Nastalo několik změn v mém životě, tou nejdůležitější je asi přestěhování se do stoletého baráčku v jedné malé vesničce v Českém Ráji. Kočky si tu za ten asi měsíc, co zde bydlíme, už zvykly a změnu rozhodně přivítaly. Nejen, že tu mají mnohem větší prostor, ale i spoustu nových podnětů - sklep (kde jsou asi myši :-D ), půdu a nesčíslně různých schovek. Časem plánujeme z našich čtyřnohů udělat asi kočky polovenkovní, i když z toho mám dost obavu - metr od vchodových dveří je silnice, po které auta (i náklaďáky) nejezdí zrovna nejpomaleji.

Co se týče sklepa, je zde krásně vidět rozdíl mezi oběma zvířaty... Micka si hlasitým mňoukáním vynucuje vpuštění do podzemních prostor a velmi nerada je opouští (na rozdíl od přítele, na mé zavolání přiběhne, byť s hlasitě projeveným nesouhlasem). Mám takový pocit, že z oné myší populace ve sklepě za chvíli nezbude jediný exemplář a kočku budeme muset nechat naočkovat a mnohem častěji odčervovat. :-D

Za to Mikeš sklep ocenil pouze při prvním vpuštění, to ho přítel opravdu těžko nacházel (vzhledem k temným koutům a kocourově černé barvě). Nyní svou přítomnost ve sklepě chápe spíše jako trest, dveřím se vyhýbá (co kdyby se záhadně otevřely a něco ho vtáhlo dovnitř) a celkově dává najevo svou nechuť k těmto prostorám... Když ho tam někdo sadisticky šoupne, tak zoufale skáče na dveře a žalostně mňouká, prostě je to posera a já už nevím, jak mám některým lidem vysvětlit, aby ho tam nestrkali, když nechce...

Další, ale už ne tak aktuální, změnou je nová práce... Snad jsem si už zvykla a hlavně to mám mnohem blíže (inu, zas dojíždí přítel :-D ), hlavně už nemusím vstávat v půl páté ráno... ta půlhodinka k dobru je moc příjemná. ;-)

Časem určitě přibude několik fotek (to by mi totiž nesměl vypovědět službu můj milovaný foťák, fňuk :-( ). Tak se mějte, užívejte víkendu a příjemného počasí. Verča :-)

Jak Mikeš o k..le přišel

Už je to asi měsíc, co je z našeho neohroženého černého přízraku vlezlá kočička... Přeháním, to ano, ale ne zas tak moc.

Schylovalo se k tomu posledního půl roku, ale že jednou půjde "pod kudlu" bylo jasné už s jeho příchodem. Odsouvali jsme to, co se dalo (bylo mi/nám ho trochu líto, ale je tu taky riziko pozdějších problémů s močovými cestami - byť se o tom i mezi veterináři vedou spory). Když však náš Mikešáček pravidelně "ojížděl", co se dalo (deky, polštáře, moje šála :-D ) a začal OPĚT čůrat do postele, několikrát označkoval naše i kočičí wc, plus celý byt, a posléze i chodba v paneláku, byla cítit kočičinou, během pár dní byl kocourek u veterinářky na stole.

Sice se nabízelo objednat ho na veterinu sem do Liberce, je tu spousta klinik (lepších i horších), ale zvolili jsme cestu do Turnova k naší oblíbené paní doktorce. Všechna zvířata typu kočka/pes, která mě i Vaškovi přišla pod ruce, vždy putovala právě k ní.

Příprava před kastrací (jak kocoura, tak i kočky) je jednoduchá - večer schovat vše, co by mohl zblajznout, ráno učinit to samé s pitím. Pokud by operace byla dohodnuta na ranní hodinu (většinou se ale na takovéto zákroky objednává na poledne nebo odpolední čas), vše se logicky posouvá. V případě, že máte kočky venkovní nebo polodomácí, hlavně je nenechávejte večer, přes noc nebo dokonce ten den courat venku, ono je to na první pohled jasné, ale jak paní doktorka několikrát říkala, "holt ne každému".

Připravte se ale na srdceryvné mňoukání hladového a žíznivého tvora, ev. tvora, který by rád šel ven a potravu/vodu si obstaral sám, když vy mu ji nedopřejete (černý Mikeš to zas tak neprožíval, ale ten rezavý byl tenkrát napůl smutný a napůl vzteky bez sebe).

Samotná kastrace netrvá moc dlouho, přeci jen u kocoura jde v podstatě o pár říznutí... Delší dobu trvá uspání zvířete a jeho postupné probouzení. Někteří lékaři kočky budí (tzv. probouzecí injekce), jiní je nechávají vyspat. Obojí má své výhody i nevýhody, opět je to na zvážení konkrétního veterináře.

Každopádně rezoun byl tehdy ještě u jiného veterináře, byl buzen, byl úplně mimo, strachy bez sebe, snažil se dostat během cesty pryč z přepravky, doma zalezl za skříň a vylezl až druhý den. Nebylo možné kontrolovat ránu ani kocoura samotného, zpoza skříně se ozývalo jen syčení, vrčení a žalostné mňoukání. Sice mu byly píchnuty léky proti bolesti, ale mám tak nějak pocit, že "probouzečka" nebyla nejlepší volba. Cena výkonu v kombinaci s ultrazvukovým čištěním zubů - 400 Kč.

Kastraci černého kocoura prováděla lékařka, o které se zmiňuji o něco výše. Příprava byla naprosto stejná, jak jinak, že. :-) Mikeš nám byl předán ještě spící, pooperační sledování kocourka bylo tedy již na nás. Po cestě se v přepravce počůral, rána mu trochu krvácela. Kocourka jsme i doma nechali dospat v přepravce, jen jsme ho průběžně vypodkládali papírovými utěrkami. Mikeš se asi po půlhodině začal posouvat po podlaze, večer si už stoupnul a vždy po kousíčku popocházel (působil dojmem, že si někde trošku přihnul... a vlastně je to pravda, anestetika jsou pěkné dryáky). Druhý den byl téměř v plné síle, třetí den by kromě jizvy, kterou si neustále myl, člověk nepoznal, co absolvoval. Cena - taktéž 400 Kč.

Třetí možností je kastrace na klinice s nonstop provozem, kde zvíře může do druhého dne přespat. Připadá mi to jako nejlepší varianta, zvíře je stále pod dohledem a při komplikacích se může včas zakročit. Je to ale vyváženo cenou a limitováno výběrem pracoviště, neb to není standardní služba. Jak by ale potvrdila moje kamarádka, která při kastraci o jednoho kocourka málem přišla a při kastraci kočičky o ni přišla doopravdy... když je ta možnost, tak proč ji nevyužít. Při kastraci třetího kočičího společníka se jí asi o něco klidněji spalo.

A efekt?

Jak jsem už psala, z kocourka máme krásnou mazlivou kočičku. Občas si vzpomene, že něco dělával s dekou, ale nějak si nevybavuje, co to vlastně bylo... Čůrá tam, kde má, i když jsem čekala, že jeho moč už nebude tolik páchnout kočičinou... ale to se ještě může změnit. Tento stav ale nenastal po dvou třech dnech, je důležité si uvědomit, že testosteron se s vynětím varlat již nebude tvořit, ale nevymaže se tím jeho hladina v organismu - právě ten měsíc nebo dva trvá, než "zmizí").

Musím však ještě zmínit reakci Micky na kocourkovu kastraci. Vůbec nás s Vaškem nenapadlo, že by s ní mohl být problém... Ale kočička si Mikeše ihned očichala a zavrčela na něho. Dokud se sotva hýbal, snažila se mu vyhýbat a nevšímat si ho. Jak se ale probral, tak na sebe následující týden, možná vlastně dva, syčeli, prskali, vrčeli a mlátili se. Převedeno z kočičí řeči: Kocourův pach byl najednou trochu jiný, byla z něho cítit pravděpodobně dezinfekce, vytékající krev a další takové věci. Micka ho tedy nepoznávala, dle ní jsme asi přinesli jiného kocoura, kterého tu nechce a chce ho vypudit pryč. Mikeš kočku nechápal a logicky se bránil jejím útokům, posléze na ni útočil sám.

Chvílemi to působilo dost hrozivě, oba dva měli po těle strupy z bojů, několikrát jsme je raději od sebe oddělili a zavřeli na chvíli do jiných místností. Ale kočky si to mezi sebou během té doby vyříkaly (jak to vždy popisoval můj táta :-) ) a zavládla mezi nimi pohoda.

PS: O kastraci naší kočičky a čištění zubů rezavého kocoura zase někdy příště.

Na rozloučenou

Taťko můj... věřím, že se máš nyní lépe, než těch několik předešlých měsíců strávených v nemocnici. Budeš nám navždy chybět, máme Tě moc rádi.

Co kočka, to unikát

V mém okolí se pohybuje několik kočičích exemplářů. Začnu třemi pro mě nejdůležitějšími.

Micka
věk: 1 rok a 10 měsíců
povaha: milá, věrná, zvědavá
špatné vlastnosti: zvědavá až moc, ráda za svítání "tlapičkuje" na žaluzie a budí tak všechny přítomné

Micuška je moje zlatíčko, moje úžasná kočičí slečna. Bez Micunky si už nedovedu představit bydlet, je to takový "inventář". Mimo to, že je to nejkrásnější kočička, kterou znám (a nikdo mi to nevyvrátí :-D ), je to takový kočičí psycholog. Sice si s ní člověk moc nepopovídá, ale mlčení je taky metoda. Už jsem tu, myslím, psala, že kdykoli má pocit, že je někdo nějak rozhozen (ať už brečí, nahlas se směje, něco hlučněji vypráví...), okamžitě přiskočí zjišťovat, co se děje.

Když jsme naše dva čtyřnohy předali na několik dní mým rodičům kvůli dovolené, kočka měla strach, že jsme ji opustili. To bylo radosti, když jsme se po pár dnech objevili zpátky, Micka nás okamžitě přiběhla vítat a nechtěla se od nás hnout na krok.

Je to hravá slečna, co se týče ve vztahu k Mikešovi - je tu nastolen matriarchát. Micka tady tomu všemu velí, Mikeš z ní má opravdu respekt (byť je dvojnásob velký a těžký).

Mikeš
věk: 1 rok a 1 měsíc
povaha: vyčuraná, někdy milá (hlavně k Vaškovi, na mě zvysoka... víteco), bojácná (zvonek, vysavač a další hluky)
špatné vlastnosti: pomstychtivost :-D (po "útoku" na jeho kočkovitost - např. přišlápnutí - na oplátku chodil první půlrok konat potřebu do naší postele...), pachová výraznost (no prostě smrdí, no :D ), nešikovnost

Obrázek z Vladstudia - v noťasu nyní žádnou novou
Mikešovu fotku nemám, stydím se... A slibuji nápravu :)

Naše Mikešátko dorazilo k nám a s ním věci, které Micka nikdy nedělala - o to víc jsme její úžasnost oceňovali. Nutno ale podotknout, že z Mikeše je Pan Kocour, vyrostl do krásy, akorát "mačkací" moc není (tento terminus technicus prvně formuloval můj táta na adresu Mikeše I. Rezavého, žijícího momentálně s mojí mamkou).

Náš Mikeš není moc kamarádský, spíše z bezpečné vzdálenosti pozoruje, ale přesto se někdy nechá přemluvit a projeví svou milou stránku. Co se týče Vaška, tak ten se nijak snažit nemusí, kocour ho natolik miluje, že mu svou nehynoucí lásku dává najevo pořád... :-)

Mikešovým poznávacím znamením je jeho černočerná barva, která pohlcuje světlo. Ve tmě ho člověk najde pouze jedním způsobem - vyhledá nejtemnější bod v místnosti, s velkou pravděpodobností je to právě náš pan kocour. Druhým jeho typickým znakem jsou jeho drápy. Takovéhle drápy (hodné spíše medvíděte nebo orla skalního) jsme na žádní jiné kočce nikdy neviděli.

Jeho další charakteristikou je jeho aroma - jak linoucí se z jeho dutiny ústní, tak aroma záchodové. To ani ta Míca takhle nesmrdí, prostě když se od bedýnky line neskutečný zápach, bývá právě Mikeš jeho původce. Několikrát si tento tvor již vyslechl, že snad není kočka, ale nějaké jiné zvíře v černém kožichu...

Mikeš I. Rezavý
věk: 6 let
povaha: vyčuraná, líná, ospalá

špatné vlastnosti: lenost, náladovost

Tato rezavá potvůrka byla první kočkou, se kterou jsem měla zkušenosti, vlastně prvním klasickým domácím zvířetem vůbec. Jakožto příklad vesnického dítěte jsem vyrostla při kydání hnoje prasatům, pastvě koz a ovcí, krmení slepic a utíkání před štípajícími husami a krůtami.

Rezoun tedy pro mě znamenal opravdu hodně, bylo to moje vysněné zvíře :) Z toho rezavého klubíčka, které mi Vašek tenkrát přivezl schoulené v dlani, vyrostl nádherný rezavý garfieldoidní kocour, nyní již trochu obézní a velmi zlenivělý... V mládí si užil spoustu potulek, po tom, co dospěl, se v okolí zvýšil počet rezavých koťat (do té doby převažovaly mourované nebo černé kočky).

Odmalička byl Mikeš taková svébytná kočkovitost, jako svého "oblíbeného člověka" si vybral moji mamku, ostatní spíše toleroval. Moji mámu si omotal kolem packy, jak Mikešák zamňoukal, tak bylo (ostatně platilo to i na tátu) - takže má neustálý přísun syrového masa po celý den, smetanu nebo vajíčko k snídani... Dobře si to uměl zařídit.

Micka s Rezounem jsou schopni usnout na stejném polštáři, podělit se o plnou misku... Černý Mikeš s tím rezavým ale tolik nevychází, ten černý ho totiž porůznu otravuje a rezavý stařík na něho nemá moc náladu. Černý puberťák si buď chce hrát (budiž), nebo si z něho dělá "kočičku", když kastrovaná Micka vůbec nejeví zájem... a většinou černému kocourovi za tu drzost dá co proto. :D

Snad už poslední zimní zamyšlení

Flinkám to tu, nepíšu nic moc nového, nechávám to tu ladem... Nějak nemám energii poslední dobou skoro do ničeho. Z části je to prodlouženou zimou, z části stresem z práce a z velké části starostí a strachem o mé nejbližší (viz předchozí článek... žádný velký pokrok bohužel nenastal, spíš naopak).

Každopádně se za poslední měsíc událo pár změn, tedy hlavně dvě nejdůležitější. Tou první je změna "stavu" - ze svobodné slečny jsem nyní slečnou zasnoubenou, začínám pomalu přicházet i na jiné myšlenky, začínám se zabývat plánováním svatby. :-) Postupně se k tomu schylovalo a zdravotní stav mého táty byl takový spouštěcí impuls. Časem by k tomu určitě došlo také, ale určitě za značně pozdější dobu.

Další změnou je jiné zaměstnání. Stresem jsem už jaksi přetížena, svou práci mám sice ráda, ale nejde dál skloubit s cestováním směrem nemocnice a s dalšími záležitostmi. Ještě to budu muset nějakou dobu vydržet a pak "tadááá" - ale s dost těžkým srdcem, ať člověk chce nebo ne, k mrňousům, tedy klientům :-) si vypěstuje blízký vztah.

Upínám se k snad už konečně nadcházejícímu jaru (je slíbené od tohoto víkendu, tedy už poněkolikáté...  :-D tak doufám, že už se nebude posouvat), snad přinese trochu pozitivnějších zpráv, nastane zlepšení a celkově tato dlouhá smutná zima přejde.

Tati, uzdrav se!

Zdravím po delší době :-)

Nějak nemám energii a chuť psát, mé myšlenky se teď točí okolo člena rodiny ve vážném stavu v nemocnici (a s tím další spoustu souvisejících věcí). Ačkoli se snažím myslet pozitivně, snažím se věřit, že to zvládne a vše dopadne dobře, stejně upadám do stavů, kdy se se slzami v očích zhroutím na gauč/do sedačky auta nebo třeba na zem...

Oporou je mi přítel, který mě vždy vyslechne a postará se o mě. A taky ty kočičí bytosti, které doma běhají okolo mě. Micka poznala, že se něco děje už z telefonátu, kdy jsem příteli v hysterickém amoku volala ohledně velkého zhoršení zdravotního stavu mě velmi blízké osoby. Lísala se k telefonu a zjišťovala, co se vlastně děje.

Podobně reagovala na můj příjezd, okamžitě jsem měla její pozornost. Mikeš dělal, že si ničeho nevšiml. :-) Stejně tak kocour u mých rodičů, tedy momentálně u mé mamky, snad mu ani není divná nepřítomnost druhého člověčího obyvatele - taky moc empatie nepobral, no... :-)

Každopádně pořád doufám, že se situace zlepší, prostě se zlepšit musí!!!

Mikeš dnes po ránu - foceno přítelovým mobilem za velmi špatného osvětlení...
 Kupodivu je náš kocourek běžně pohlcující veškeré světlo
 a na fotkách tvořící černý stín dokonce vidět :-)

Stelivo Coshida z Lidlu a no name z Globusu

V nedávné době jsme vyzkoušeli další steliva. Jde konkrétně o Coshidu z Lidlu a další z Globusu (privátní značka). Začnu tedy prvně jmenovaným kočkolitem:

Coshida Cat Litter

obrázek z URL

Toto stelivo je jedno z těch levnějších (kupodivu, že), cena se pohybuje okolo 50-70 za 10kg steliva. Vychází tedy na první pohled docela výhodně. Ovšem podruhé ho koupím opravdu jen v nouzi nejvyšší, neb je asi nejhorším stelivem, jaké jsme tu dodneška měli.

Hned po otevření a nasypání je jasné, že to nebude žádný zázrak, stelivo je příliš hutné, kamínky jsou hrozně velké a neskutečně při sypání práší.  Hrudky se při vybírání nebo drknutí o bedýnku rozpadají, takže čištění je opravdu za trest. Navíc se na dně záchodku tvoří blátíčko, jelikož vlhkost po použití toalety zvířetem se nevsakuje moc rychle - takže se pročůrané stelivo prostě rozpustí, díky čemuž taky velmi brzy zapáchá.

Tuhle hrůzu opravdu nikomu nedoporučuji, snad jen v případě, kdy je nutné kočkolit dokoupit a jiný obchod kromě Lidlu nemá otevřeno...

Globus stelivo

obrázek URL

Tenhle kočkolit je přesným opakem výše zmiňovaného, ačkoli taky patří do sorty levných. Kamínky jsou drobné a lehoučké, světle šedé barvy. Stelivo sice práší, ale ne nijak výrazně. Cena v akci bývá okolo 50kč za 7litrů, mimo akci tuším asi 80kč (snad se nepletu).

Hlavní ovšem je, že stelivo vsákne veškerou vlhkost a narozdíl od Coshidy netvoří ono páchnoucí bláto. Hrudky se nerozpadají a drží při sobě i během čištění, celkově je tento kočkolit dost vzdušně působící, bez problémů vydrží týden (možná by se to sneslo i déle, kdyby byla v domácnosti pouze jedna kočka).

Rozhodně ho koupím znovu, společně s Molly z InterSparu a Louisou z Penny Marketu ho řadím mezi zatím nejlepší podestýlky vůbec.

Taky jsem to chytla

Doufám, že zdárně odoláváte chřipkové epidemii - na rozdíl ode mě. Vybrala jsem si týden dovolené s vidinou pobytu někde na horách a místo toho skončím v pyžamu s odřeným nosem, lemtající kapky proti kašli a nechutí do čehokoli jiného než je pocení se ve spánku pod dekou. Za sebe tedy alespoň doufám, že se do pondělka vzpamatuji, abych mohla v jakž takž použitelném stavu dorazit do práce...

Dnešní článek nebude asi ani o něčem spešl kočičím, nebude ani moc dlouhý. Spíš bude o drobnostech, které mi zpříjemňují marodění.

Kočky - ti dva čtyřnohové mě z postele dostanou spolehlivě, jejich základní potřeby prostě musím obstarat, že. :-) Navíc hlavně Micka bývá milejší než běžně, je to kočka empatyčnaja. Mám pro ni i jiné "názvy", ale teď je tento mluvnický patvar dosti výstižný.

Přítel - je moc příjemné mít u sebe někoho, kdo mi uvaří čaj, ustele postel, podá vše, na co si vzpomenu, a navíc obstará jídlo, léky i psychickou podporu a rozptýlení. Děkuji ti, Vašku. :-)

Noťas - když jsem v použitelnějším rozpoložení, tak nedovedu vydržet v kuse v posteli a musím aspoň na chvíli odběhnout si na některé konkrétní stránky. Má mamka by mě za to nepochválila, když jsem pobývala u rodičů, vždy láteřila, že se vůbec neléčím. S nostalgií na tu dobu vzpomínám...

Knihy - pokud mě hlava netřeští od úderů kladiv malých permoníčků v mozku (nebo nespím), tak se snažím číst. Kdy jindy mám tolik hodin času na přelouskání alespoň části literatury, kterou jsme s přítelem už téměř přehltili naši knihovnu. Měli jsme tenkrát koupit větší, no.

Míca se nechtěla fotit, ačkoli u knih
běžně ráda medituje, tak v tuto chvíli
 jsem ji  musela hned po narafičení vyfotit,
 dnes holt pózovat nechtěla :)

Mikešákovi se dnes do focení také nechtělo,
 i když jevil o něco menší snahu zdrhnout :) 

Časopisy - jsem pyšným předplatitelem časopisu Enigma, již druhým rokem. Jakákoli zmínka o ufounech, duchařině, nevysvětlitelných věcech a hlavně všemožných konspiračních teoriích je čtení přesně pro mě. Stejně tak mě nikdo neurazí Epochou nebo 21.stoletím, ale Enigma je Enigma.

Šumák - piju ho i ve stavu plného zdraví, prostě mi chutná. Sice moc nevěřím v nějaké šumákovité zázraky, ale ničemu neublíží... Čím žlutější nebo oranžovější, tím lépe. Růžovým většinou pohrdnu.

Léky a léčiva - vynechám-li klasiku (Paralen, Olynth, Stoptussin...), snažím se cpát Sinupretem kvůli mé náchylnosti na zánět dutin. Bohužel teď ho nemám a asi budu muset zítra přítele požádat o jeho dokoupení. Nedocenitelné tabletky, které z vedlejších nosních dutin vytahají veškeré svinstvo, ble. A k tomu Borozan - mast na odřený nos a rty.

Tak se vy nemocní kurýrujte a vy zdraví bacilům odolejte. A já jdu asi zase do postele. Verča

PS: Vím, že jsem měla vyfotit kočky v knihovně společně, většinou tam oba dva exempláře rády tráví čas, ale ve chvíli, kdy jsem měla v ruce foťák, je vše ostatní zajímalo více.

Top 5 - nejoblíbenější hračky těch dvou mňoukalů

Určitě je více pro kočky zajímavých věcí, ale jen pět z nich Micka s Mikešem (i kocourem mých rodičů) milují natolik, že si je troufám zařadit do jakéhosi výběru.

1. Šňůrky, mašličky
...a cokoli podobného. Jak je to nějaký provázek nebo třeba tkanička čouhající z boty, hlavně Mikeš je neodbytný ve snaze to ukousnout nebo odtrhnout. Už jsem psala, že o Vánocích měly kočky radost z různých pentliček a stužek, přítel tedy několika mašlemi "ozdobil" kočičí strom. Vypadá to sice naprosto příšerně, ale ti dva čtyřnohové jsou spokojení.

Kočky jsou sice rády, ale
 já moc odvázaná nejsem

2. Myšky
...a další hračky zakoupené spešl pro kočky. Když byla Micka kotě, měla spoustu různých malinkých myšiček s rolničkami, které si zachrula různě po bytě a dodnes je nacházíme. Praktičtější jsou tak myšky větší, ty také o něco více vydrží. I když největší úspěch měla malá plyšová fretka, kterou Micka otrhala, okousala, oslintala a postupně úplně rozcupovala, až jsem ji i přes přítelův nesouhlas vyhodila. Co na to říkala Micka nevím, nutno podotknout, že měla již sehnanou náhradu.

Sisálová myška ze zverimexu - asi za 50kč
Ikeácká plyšová myš - tuším, že za dvacku

3. Oříšky
...a další drobné kulaté předměty (třeba kuličky z doby ledové, které před časem vnucovali v Albertu). Před časem jsem od mé mamky dostala pytlík lískových oříšků. Přítel je na ně alergický a mě přeci jen zabralo nějakou dobu je spotřebovat. Jakmile ale na existenci oříšků přišly kočky, tak měly o zábavu postaráno. Nebylo pro ně žádným problémem je z pytlíku dostat - inu, má chyba, měla jsem je pokaždé zandat zpátky do špajsky a nenechávat je na kuchyňské lince. Každopádně je to už nějaká doba a oříšky nacházíme stále. V botách, ve skříních (i ve vyšších patrech!!!), v knihovničce, já věčně v odložené kabelce a přítel v batohu, dokonce i v obalu na noťas už byly... a asi je ještě nějakou dobu nacházet budeme.

4. Šťourátka do uší
...a další tyčinkoidní věci, které jsou kousat, žmoulat a přehazovat z packy do packy. Na uchošťoury je ujetý hlavně Mikeš, Micku nechávají chladnou (nebo to alespoň bravurně skrývá). Kocour nejenže se snaží  je vyndat (v krabičce na zrcadlové skřínce v umyvadle - budu muset vymyslet, kam je dám, když do skřínky se nevejdou.... nebo koupit menší balení, no), ale on kolikrát vyloženě čeká u koše, až člověk šťourátko vyhodí do odpadků. Odtamtud je ten "bufeťák" vytáhne a spokojeně se s tou tyčinkou přesune na pohodlnější místo, třeba gauč, knihovnu nebo rovnou postel. Nemluvě o tom, že jako první okouše vatu, jak kdyby to byla nejlepší pochoutka, kterou kdy ochutnal. Že to není nic moc prospěšného pro jeho zdraví víme, taky jsme to po pár jeho úletech zarazili, ale on stále trpělivě čeká na příležitost.

5. Laserové ukazovátko
...jak jinak. Kamarádka je taktéž majitelkou dvou chlupatců (kočky a kocoura) a tuto veledůležitou věc už dávno pořídila. Jejího kocoura to sice nijak netankuje, ale kočka se může z červené tečky zbláznit. Při jedné z našich návštěv jsme s sebou vzali i Micku, která okamžitě začala světýlko lovit. Byla do lítání po celém bytě tak zabraná, že jsme se rozhodli také ukazovátko koupit. Mikeš po vzoru Micky loví a lítá hlava nehlava, když světýlko zmizí, tak ho hledá všude po bytě... No a Míca, chytrá to kočka, pravděpodobně přišla na ten fígl. Když tečka zmizí, rovnou se otočí na mě nebo přítele a čeká tak dlouho, dokud ukazovátko neodložíme nebo se "tužtička" nerozsvítí. Od té doby si ale myslí, že svítí všechny stříbrné propisky, jelikož včera se můj drahý snažil učit na zkoušku, psal si výpisky a milá mňoukající kočičí slečna se nechtěla nechat jen tak odbýt. :-)

PS: při hraní si s ukazovátkem dáváme pozor, aby paprsek nebyl namířen žádnému zvířeti do očí, nebojte ;-)

Jedno páteční odpoledne

Po nějaké době se opět hlásím :-)

Měla bych se k něčemu přiznat: Koupila jsem látkovou přepravku pro kocoura. Já vím, že jsem tu na ně div nedštila síru, ale dohnaly mě k tomu okolnosti - jak jinak, že. V pátek jsme se měli v plánu po delší době vydat se zvěří k mým rodičům a přespat tam.Tak jsme tedy po těch asi třech měsících vyndali oba postroje. Kočku připnul přítel, Micka byla už natěšená, jen viděla postroj s vodítkem v přítelově ruce, rozvrněla se a těšila se na výlet. Já čapla Mikeše.

Jenže Mikeš nám přibral! Ani jsem si do té chvíle nevšimla jak moc, postroj prostě přes hrudník nešel dopnout. No a co teď. Tak jsem kocoura chytla do náruče a připla mu jen část okolo krku, ale rozčarovaná jsem byla pořádně. Kamarád, který byl v to páteční odpoledne u nás na návštěvě, posloužil jako mezek/mula táhnoucí vše ostatní, co přítel už nemohl vzít, neboť já měla v náruči Mikeše. Nakonec jsem ho pověřila i odnesením své kabelky, jelikož kocour není výletový typ a cítil šanci, že by se mohl vysmeknout a zůstat tak doma.

Když jsme ušli těch pár nekonečných metrů směrem k autu, tak si kamarád vyzkoušel cestování s těmi dvěma čtyřnohy :-) Nakonec jsme to tedy zvládli a kamaráda dopravili na domluvené místo určení, já ovšem taky vystřelila ven. Usoudila jsem, že musím Mikešovi urychleně sehnat přepravku. První chovatelské potřeby, na které jsme narazila, měly tak šílené ceny, že se mi protočily panenky. Odmítla jsem investovat částku blížící se tisícovce. V druhém obchodě jsem už byla s cenami spokojenější, ale ne se sortimentem.

Byla tam jedna příšerně zářivě růžová přepravka, při představě našeho neohroženého černého přízraku uvnitř jsem se oklepala. Všechny použitelnější plastové přepravky byly o několik set dražší. V duchu jsem si říkala: Jak to, že se všechno tak moc zdražilo?

Nakonec mi paní za pultem nabídla poslední "perfektní látkovou, po kterých se hned zaprášilo a neví, zda je sežene znova, protože jsou všude vyprodané". Se skepsí jsem si ji nechala rozbalit a ukázat. Byla levnější než to růžové cosi, působila pevným dojmem. Navíc materiál byl na omak docela teplý, to bylo asi to hlavní, co mě zlákalo - vzhledem k té nehorázné kose venku.

Přítel mezitím v autě čekal společně s těmi šelmami. Nechápavě zíral na látkovou přepravku a měl na jazyku jízlivou poznámku vzhledem k jednomu mému článku, ale spolkl ji. :-) Kocoura do té tašky musel doslova vecpat, jelikož Mikešovi se ani trochu nelíbila. Když se mu to konečně podařilo, já s úlevou zařadila rychlost, stočila volant a sešlápla plyn... už abychom byli v cíli. Jenže kocour se rozhodl prodrat ven za každou cenu. Jeho drápy připomínaly nože, kterými přeřezával síťovinu v "oknech" přepravky. Jednoduše viděl cestu, jak se dostat pryč, a plánoval ji využít. A přítel se rozhodl mu tento plán zarazit - síťovinu mu zadělal.

Když jsme dorazily k mým rodičům, tak se divili, co je to za "kabelku". A proč má kocour zakryté průhledy ven. Začala jsem tedy vysvětlovat celou historku. A jenom dodávám: Další nevýhoda těchto tašek na kočky je možnost prodrápání se ven. I když náš Mikeš je asi vyloženě spešl případ.

Několik pravidel

... nařízených k dodržování v jednom malém bytě v Liberci

1. Kočku hladiti budeš.

2. Kocoura hladiti budeš.

3. Tancovati a plácati se po zadku budeš.

Tato tři pravidla jsme postupně sestavili s mým přítelem. Micka byla z té kočičí dvojky první, proto jsme začali pravidlem č. 1 - kupodivu, že. :-) Toto pravidlo nevyžaduje neustálou pozornost čtyřnohé chlupatici, uplatňuje se ale ve chvílích, kdy člověk:

• neví, co by dělal
• má dvě minuty volné ruce a k ničemu je aktuálně nepotřebuje
• kočka škemrá
• kočka dostala něco dobrého a přeje si nášup
• člověk je jakkoli emočně rozhozen (k tomuto dodávám, že Micka je spolehlivý náladoměr, často stačí pouze lehounce zvýšit hlas při vyprávění historky nebo se nahlas začít smát, okamžitě se objeví vrnící kožíšek, který zjišťuje, co se děje)

Pravidlo č. 2 jsme zavedli s nastěhováním Mikeše, kocour taktéž vyžaduje jeho plnění, zvláště v těchto případech:

• kocour sám přijde (toto se stává hlavně příteli, u mě vztah s kocourem funguje jako ne/příchod hory k  Mohamedovi)
• kocour ukazuje kakaový věneček (toto příšerné sousloví užívá hlavně přítel, když se k němu Mikeš přiblíží, otočí se.... zády, vrní a vyžaduje drbání u kořene ocasu)
• kocour má hlad nebo na něco chuť (tady by ale upřednostnil expresní předložení potravy, pokud ji člověk nemá po ruce, smíří se s pohlazením a distingovaně se vzdálí)
• kocour vyžaduje pobyt v posteli (zvláště na našem novém povlečení z mikrovlákna, které je nejen teplé, ale také se do něho dobře zasouvají drápky)
• kocour vytuší ranní potřebu jít na wc a dilema, zda je už nutné opouštět vyhřátou postel a jít si ulevit, v takovéto chvíli si lehá na břicho (nebo si lehne vedle a opře se) a vrní jako motorek, načež je tak dilema ještě složitější
• kocour je přišlápnut/přisednut/přimáčknut (dodržení tohoto pravidla je nutností, pakliže člověk nechce mít pročůrané peřiny)

Poslední pravidlo, tedy pravidlo č. 3, jsme formulovali pro případy určitých vzájemných nálad:

• nervozita
• podrážděnost/na*ranost
• smutek
• ospalé nedělní odpoledne, ev. odpoledne neděli připomínající

Vánoce s kočkou a kocourem

Zdravím... po hoooodně dlouhé době, já vím. Omluva. :-)

Přidám se dost opožděně k vánočním článkům, mám takové nutkání shrnout si ty dva týdny do jednoho kratšího zápisku. Mé (tedy naše) svátky klidu a míru byly takové zvláštní, když jsem se zmínila někomu dalšímu o našich různých podivnostech, tak se vždy nahlas divil. No, jedna část mého já vždy plesala nad zvýšenou pozorností, která se mé osobě dostala. ;-)

Stromek?
Loni i letos jsme neměli žádný vánoční stromeček. To je asi ten nejzásadnější rozdíl. Ani další jakousi vánoční výzdobu. Po zkušenostech, kdy zápas mezi šelmami a jakoukoli rostlinou skončil 1:0 pro má dvě chlupatá zvířata, jsem nechtěla stromek riskovat. A bylo tu aspoň méně nepořádku. U mých rodičů vždy býval aspoň metr osmdesát vysoký smrk (nebo borovice), po kterém Mikeš I. Rezavý sice každý rok šplhal, shazoval z něho ozdoby a párkrát ho i převrátil, ale také pod ním moc rád spával.... takový zrzavý dáreček. A navíc miluji vůni lesa nebo alespoň toho jednoho stromku v obýváku.

Téměř archivní fotka:
Mikeš hovící si pod opadávajícím stromkem... .dáreček :-)

letos měli mí rodiče poprvé stromek umělý,
 kocour mi připadal tak trochu zmatený...

Takovýto velký a statný strom by nám zabral polovinu pokoje, takže by v úvahu přicházel nějaký menší... a tady jsou dva problémy: malý se mi nelíbí + kočky by ho 24 hodin totálně zdevastovaly, ostatně jako vše z rostlinné říše.

Dárky?
Sice jsem kočkofil, ale můžete mi, prosím, někdo vysvětlit, jak kočku potěší vánoční dárek? Kromě toho, že to bude něco dobrého k snědku/pohodlného na spaní/zábavného na hraní? Nemůžu si pomoci a omlouvám se předem, ale KDO a PROČ si koupí ty předražené balíčky pro domácí zvířata? Stejně tak pro psy, papoušky, fretky... Žasla jsem takto celý prosinec. Když jsem se zeptala ostatních zvířatomilů, tak mi nikdy rozumně neodpověděli, pouze něco ve smyslu, že když jsou ty vánoce...

Adventní kalendář pro kočky? Jinými slovy pár
drahých pamlsků? He? (mlsounkov.cz)

Balení dárků?
S těmi dvěma chlupatci? Zážitek. Řešení? Kočky na chvíli někam zavřít... Přežijí to tu chvilku a člověk se obejde bez pocuchaných nervů. Viz skvělý článek od Protivné blondýny, 100% se ztotožňuji (a nebudu jí fušovat do tématu, stejně se to od ní čte lépe :-D )
                                                                                                                                                                                                                         
PS: Měla bych popřát něco o šťastném novém roce, tak tedy: "Vše nejlepší do nového roku a kočku každému dobrému člověku". Nemohla jsem si to odpustit. Mějte se :-)